Nejsem přece úplně blbá. Vím dobře, že v momentě, kdy mi oznámí „Už jsem za rohem“, změní se ulice v obrovskou kružnici. Vím, že ho bude stát další dvě hodiny a aspoň čtyři piva, se z toho labyrintu vymotat a vůbec mu to nezávidím. Není to jeho vina. Byl pevně rozhodnutý zajít si jen na jedno, ale někdo z jeho kamarádů má vždycky narozeniny, nebo svátek, nebo je den matek, nebo třeba Pankrác a hned za ním Servác s Bonifácem, Cyril, Metoděj a taky Hus.
„Nejel žádný trolejbus,“ říká mi mezi dveřmi a na sobě má cizí bundu, která je o dvě čísla menší. Možná cestou z hospody vyrostl. A ten druhej se zmenšil.
„V Praze trolejbusy nejezdí,“ upozorním ho naštvaně.
„No právě!“
Nesnáším, když mě odzbrojí mužskou logikou. Na to snad musí existovat nějaké speciální kurzy. Co jsme dělaly my, když se pořádaly? Vyšívaly?
***
Když pak řekne, že mám ztišit hlas, pro jistotu ho ještě zvyšuji.
Když řekne, že se mám uklidnit, odcházím trucovat do koupelny.
Když řekne, že potřebuje dovnitř, pošlu ho někam.
Sedím na vaně a čekám, že mě bude přemlouvat, abych vylezla. Nepřemlouvá.
Mrzne mi zadek.
***
Demonstrativně ulehám až úplně na okraj našeho letiště. Mezi náma je prostor tak velký, že by tam přistál i boeing. „Pořád ještě můžeš jít na gauč,“ navrhuju mu scestně a posunuju se ještě víc doprava. Myslím, že už levituju. On spokojeně chrápe. Na ten gauč si nakonec lehnu já, protože všechny moje přehnané výčitky se do ložnice nevejdou. Pohltí je obývák, a to malé štěně je pak vyčurá přímo na parkety. Jakoby se nechumelilo. A přitom se chumelí a fouká a okna nejsou utěsněný a kotel zase nefunguje.
„Zítra na to někoho zavolám,“ řekne, protože dnes je neděle. A zítra bude tedy nejspíš taky a pozítří jakbysmet. Díky tomu kotli máme třicet neděl v měsíci. A on na to vždycky někoho zavolá až zítra. Možná je to nakonec lepší než dny, kdy se vážně snaží.
***
Když řekne, že bude prát, rychle schovám jemné prádlo do šuplíku.
Když řekne, že bude vytírat, rychle schovám všechno prádlo do šuplíku.
Když řekne, že bude vařit, schovám kečup.
Když řekne, že bude žehlit, schovám žehličku.
I bez ní je vždycky co.
***
Špatné včerejší svědomí ho dokonce přinutí říct, že tu poličku, co už měsíc leží v předsíni, navrtá sám. Objednávám elektrikáře, malíře a novou poličku. Trpělivě čekám, až trefí kabel.
A on pak bere moji tvář do dlaní. Ve tmě bez žárovek. V tichu, které způsobila televize vyřazená z provozu. Bez modré iluze.
***
Když řekne, že už bude chodit včas, vím, že si dělá legraci.
Když řekne „miluju tě“, vím, že to myslí vážně.