Když mi bylo třicet, uběhla jsem poprvé třicet kilometrů.
Jen tak.
Na oslavu.
Jeden kilometr za každý rok života. Přišlo mi to zábavné. Proběhnout se napříč vzpomínkami. Vyčerpat se nostalgií. Byla jsem unavená a tak nějak pyšná. Na sebe. Trochu. A na svět. Hodně. Na to, že je, jaký je. Protože v tu chvíli mi vážně připadal bez chyb. Čistý a krásný. Ve své ryzí podstatě. Jen země, voda a vzduch. Po tvářích mi tekly slzy. Fakt. Slané jako moře, na které jsem se dívala z dálky. A pak jsem přišla blíž, abych si k němu sedla, a nedala jsem si dort ani zmrzlinu ani žádný jiný dárek. Byla jsem celý den úplně sama a dala jsem si ten krátký dokonalý okamžik, na který si pamatuju i dneska, přesto že už je to rok. Upřeně jsem sledovala vlny, co se valily k pobřeží. Nabíraly na síle. Nedočkavě se vrhaly na pláž. Kroužily kolem mých nohou a vířily písek. Jakoby si jenom hrály. A pak se tiše vytratily, sotva jsem se jich stihla dotknout.
Zní to jak písnička od Heleny Vondráčkové. Má Copacabana, horko a žár. Copacabanou chci být. Ha. Nebo hůř, od Sagvana Tofiho. Touhy prchavý jsou.
Všechno je prchavý, vole.
Do klína mi přistál kus starého chleba. Myslím, že ten děda za mnou pořádně ani nevěděl, komu a kam to hází. Bylo mi to vlastně jedno. Vím, že když k sobě nikoho nepustíte, nikdo se k vám nedostane. A taky vím, že samotou je dobré šetřit, protože jinak přestane být výjimečná. Protože v samotě nikdy nenajdete víc, než co do ní sami vnesete.
Vážně!?
Hodně věcí se od té chvíle tam na pláži změnilo, ale já ani nečekala, že zůstanou takové, jaké byly. Na ničem netrvám, protože nic netrvá věčně. Bohužel. Bohudík. Občas přijde vlna. Občas přiletí kus chleba. Sněhově bílý racek. Polibek. Štěstí. Smutek. Nebo jen pár facek. Anebo se nestane vůbec nic a vy přesto cítíte neklid, protože víte, že skutečné nic neexistuje. Že tohle je ono. A že ještě musíte něco udělat. Něco stihnout. Třeba uběhnout těch kilometrů třicet jedna.
Jen tak.
Na oslavu.
Protože chci.
A najednou už ani nemusím být mladší.
Takhle mi to stačí.