Reklama
 
Blog | Radka Třeštíková

Vteřiny pod mostem

A radost. Velká. Upřímná. Až dětská.

 

Jsou drobnosti, které nás naštvou, rozněžní, vytočí, překvapí, znervózní, rozpláčou nebo možná rozesmějí. Život je jich plnej. Těch prchavých okamžiků, za kterými se občas ani nestihneme ohlédnout, ale které se nám někdy podaří chytit. A sevřít v dlani. Mít tak  aspoň na jednu vteřinu jistotu, že už příští vteřina je nejistá.

Nakonec každá z nich uteče.

Reklama


Ale některé z nich se nikdy neztratí.

Zůstanou v nás napořád.

 

***

 

Pan Saluna ztratil batůžek. Stojí před autobusem v košili, kterou bude mít na sobě ještě další dva dny a pevně svírá červené uši žluté igelitky z Billy.

Paní Salunová ztratila trpělivost. Přede všemi mu vyčítá všechny jeho ztráty za posledních třicet let. Není jich málo. A ona s každou další položkou o něco málo zvýší hlas. U zimní čepice bych se vsadila, že víc už řvát nemůže. U vrtačky svoji sázku prohrávám.

„Tu sem půčil Frantovi,“ hájí se pan Saluna.

„No a?“

O vrtačku přece vůbec nejde. Nejde ani o ten batoh. Paní Salunová v něm beztak nic neměla. Prostě jí to vadí. Z principu. Z normálního ženského principu. Úplně logicky. Protože tak to je. Protože proto!

 „Určitě se najde. Neztrácejte naději!“ Delegátka se zúčastněně dotkne mužova ramene. Paní Salunová ji okamžitě sjede nepřátelsky žárlivým pohledem a rychle si pana Salunu odvádí do autobusu. Je jedno, kolik s ním už v životě ztratila času, když ještě nějaký zbývá. On se usmívá. Mírně a odevzdaně. Duchem v hospodě u piva, tělem v Benátkách. S Frantou by si to tady užil víc.

Vítejte na zájezdě!

 

***

 

„Nikdy jsem nic nevyhrála.“

Uměla jsem to vždycky říct s tak krásnou sebelítostí. Jakoby na zemi byly vyhrazeny pro někoho jen druhá místa. Když si úspěch nepřipustíte, těžko se vám na něj někdy podaří dosáhnout. Možná se teď všechno změní.

Nezmění se nic.

Žijeme své životy podle toho, jací sami jsme. Nevěřím na náhody a každé ráno potřebuju cukr. Proto jsem vyhrála. Jen proto, že snídám čokoládu. Kinder Bueno. Mňam.

 

***

 

Držím ho za ruku a dívám se přes špinavé okno ven z autobusu. Delegátka nám celou cestu z letiště dramaticky vysvětluje, jak otevřít zámek hotelového pokoje kartou namísto klíče. Pevně doufám, že se nám to po příjezdu podaří, a že se nám tou kartou podaří v pokoji možná i zprovoznit elektřinu. Když se budeme řídit jejími pokyny. Když ji teď budeme pozorně poslouchat. Hledám po kapsách něco, čím bych ji mohla zabít.

„Hlavně prosím vás neztraťte cestovní doklady, bez nich nelze cestovat.“ zvolá na závěr. „A taky peníze, bez nich…..“

„Nelze platit,“ ozve se ze zadních řad.

Někdo se směje.

A na nebi se konečně roztrhaly všechny mraky.

Pan Saluna hledá pas.

 

***

 

A já hledám, kde se tady dá dobře najíst. Vždycky, když už mám pocit, že jsem našla tu pravou italskou restauraci, přiběhne s jídelním lístkem Číňan.

Tak jdeme dál.

Oba jsme unavení, ale za dalším rohem jsou ošklivé židličky nebo ošklivej výhled, nebo je to zbytečně drahé nebo tam není volné místo, anebo je tam těch volných míst  podezřele hodně.

„Není to jedno?“ zeptá se on.

„Není,“ odseknu zbytečně prudce.

Stojíme na deštěm smáčené ulici romantických Benátek a na malý moment to město ztrácí kouzlo. Kvůli mně. Jen proto, že jsem hladová a protivná. Strašně protivná. Ale jde mi přece o princip. Nakonec tu restauraci přece jenom najdu. Vybírám si špagety z jídelního lístku, který přinesl Ital, a běžím na záchod. Míjím kuchyň.

Je v ní Číňan.

Naštvaně se vracím ke stolu. On mě pohladí po vlasech a řekne, že to bude dobrý a já vím, že nemluví jen o jídle. Že tím myslí úplně všechno. Celou naši cestu. Ruku v ruce až k mostu, kde kotví gondoly. Tam se zastaví a jednu zaplatí. A já protestuju a říkám mu, že už jsem dneska unavená a pořád u toho kroutím hlavou.

A on mě pod tím mostem požádá o ruku.

 

***

 

S hlavou opřenou o jeho rameno se dívám přes špinavé okno ven z autobusu. Opouštíme Ruzyňské letiště. Pan Saluna vytahuje z nalezeného batohu čtvrteční svačinu. Paní Salunová mu tiše nadává za to, že si ji vevnitř nechal tak dlouho.

„Vždyť jsem ten batoh tři dny neměl,“ diví se upřímně pan Saluna.

„To mi ani nepřipomínej!“ doporučí mu paní Salunová.

Některé věci zůstaly takové, jaké byly. Některé se změnily. Některé zapomenu. Některé si budu pamatovat navždy. A budu si je hlídat. Moc. Tak, aby se mi nikdy neztratily. Ty vteřiny pod mostem.