Reklama
 
Blog | Radka Třeštíková

Svobodná

I když mi před pár dny ustřihli občanku. A změnili mi příjmení. Bylo sedmnáctého listopadu.

Nehledala jsem dokonalost. Hledala jsem takovou formu nedokonalosti, kterou bych byla schopná přijmout. Nebylo to lehké, protože na muže jsem stále stejně náročná. S věkem jsem neustoupila ze svých požadavků. Proč taky. Spoustu věcí jsem si ale sama v sobě vyjasnila. Vytřídila. Srovnala. Pochopila. A nakonec si vybrala. Říká se, že na toho pravého si musíte počkat. Není to tak docela pravda. Čas ani náhoda nehrají hlavní roli. Hlavní roli hrajete vy. Ten pravý se zjeví přesně ve chvíli, kdy už víte, co po něm vlastně chcete, a co mu odpustíte. Stejně tak se mi zjevil on. Zhmotnění všech přijatelných chyb. Tak jsem si ho vzala.

 

Bylo sedmnáctého listopadu.

Reklama

Venku byla strašná zima, ale lepší počasí nikdo ani nečekal. A já ani nečekala, že by on vstal ráno dřív jen proto, že se žení. Nejspíš se to jeho vstávání nikdy nezlepší, a já si na to nikdy pořádně nezvyknu, ale na tu představu, že si na to nikdy nezvyknu, jsem si už zvykla a to mi teď stačí. Moji rodiče měli vybité telefony, táta čekal u úplně jinýho baráku, květinářka zapomněla na kytici pro svědkyni a naše fenka si na protest všem emocím a na jejich důkaz načurala do kalhotek. Není nic lepšího, než když se pak jeden podobně obyčejný den změní v zázrak. Když se všechna nevyslovená přání promítnou do jednoho jediného okamžiku.

Bylo sedmnáctého listopadu.

A my si řekli ano.

Zní to jako pohádka. Ale život nikdy tak úplně pohádkový není. Ještě šestnáctého jsme se kvůli svatbě hádali jako psi a náš pes byl strachy zavrtaný do pelíšku tak hluboko, až se zdálo, že ho z něj budeme muset vystříhávat. Vyčítali jsme si všechno, co nás zrovna napadlo a řada z těch věcí vůbec nedávala smysl. Například to, že zimní bunda, co jsem si koupila, má blbě ušitou kapuci. Vůbec to se svatbou nesouvisí a přitom to s ní souvisí strašně. To všechna ta panika. Ta to způsobila. Rozlila se nám po bytě jak nafta po silnici. Nešla vyčistit. Ani obejít. Museli jsme po té skvrně pořád šlapat.

„Je to tvoje vina!“ křičela jsem na něj.

„Cože?“

„Prosím tě, nech mě bejt.“

Většina podobných hádek končila vzájemným prohlášením, že se nevezmeme. Že to zrušíme. Zalezli jsme si každý do jednoho pokoje, a když jsme po pěti minutách vylezli, začali jsme řešit dort. Nebo auto. Jeho oblek, který už nikdy znovu řešit nechci. Můj účes, který už nikdy víc nechce řešit on. Oba jsme věděli, že ty výměny názorů jsou zbytečné, ale vyhnout se jim nešlo. Možná to prostě k tomu všemu patří a bez toho to nejde. Když víte, co chcete, stejně vás nic nezastaví.

 

Bylo sedmnáctého listopadu.

A my si vážně řekli ano.

Ustřihli mi občanku. A změnili mi příjmení. A já se od té chvíle cítím svobodnější, než kdy dřív. Protože samota a svoboda není totéž a bez štěstí je nám svoboda k ničemu. Ta obrovská jistota, kterou jsem se nechala svázat, mi nakonec dala i ta největší křídla.

 

Díky za ni.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama