Následně škrtám v textu slovo hovno. Přijde mi, že se k té příjemné vánoční atmosféře, kterou se snažím vytvořit z teplého Sauvignonu a slaných tyčinek, jaksi nehodí. Bez toho stěžejního slova ale vzkaz ztrácí jakoukoliv logickou posloupnost. Začínám pochybovat, že ji vůbec měl a tak to rovnou škrtám všechno. Zbývá jen oslovení. Milý Ježíšku. No nic, aspoň mu tím dám najevo, že jako co jsme si, to jsme si a třeba letos přijde. Překládám dopis napůl, a pak ještě napůl, a pak znovu napůl, a pak už je to tak malý, že to skoro víc přehnout nejde, ale mně se to ještě jednou podaří. Spokojeně to vyhazuju z okna, aby mi to hned vzápětí přistálo zpátky na pohovce. Zarazím se. Tak rychlou odpověď jsem snad ani nečekala. Chvíli na to překvapeně zírám a pak mi dojde, že mám v oknech síť proti holubům. Možná proto mi nechodí ani pošta.
Potmě dopíjím lahev a dojídám kousek čokolády, co jsem našla na kuchyňské lince.
Chutná jako chleba.
Otevírám lednici, protože jiná žárovka už v kuchyni nesvítí.
Je to chleba.
Beru si plechovku piva a asi hodinu se snažím srolovat dopis tak, aby projel tou podělanou síťkou, ale bez uspokojivého výsledku. Mám pocit, že mě z druhé strany sleduje holub a směje se mi. Myslím, že to je ten samej, co se mi už měsíc snaží doručit fakturu z Pražské plynárenské. V rámci úsporných opatření preventivně zatahuji topení, oblékám si pyžamo, o kterém se žádný chlap nikdy nesmí dovědět, na nohy tlusté ponožky a jdu spát. Myslím na to, že zítra ten dluh zaplatím, a že když nic jiného, tak si na Vánoce nazdobím stromeček.
***
Odpoledne mu to oznamuji jako hotovou věc.
„Seš pankáč, tak půjdeš a uřežeš v lese stromek.“
„Já sem ale ekologickej pankáč,“ brání se on.
„Tak uřež nemocnej stromek.“
Na moment odtrhne oči od Discovery channel a upozorní mě, že nemocný stromek mít on doma opravdu nechce. Málem že mě přitom rodičovsky nepohladí po vlasech, aby mi dal najevo, jak moc hloupý nápad to je.
„Tak co vlastně chceš?“ Zním skoro jako moje matka v den, kdy jsem si vyplňovala přihlášku na střední školu.
„Já nic, tys chtěla stromek.“
Na obrazovce se hroutí berlínská zeď. A já asi budu muset ozdobit tu umělou slunečnici, jako loni. Tvářím se kvůli tomu nešťastně. Tak nešťastně, že on nakonec podlehne a slíbí mi, že si dáme blikající světýlka na balkon. Tedy za předpokladu, že je koupím, a že mu zavolám, až je budu kupovat, protože já jsem nejspíš svéprávná jen k tomu, je koupit, ne však dost svéprávná na to, koupit ty, co on si představuje, že bych koupit měla.
***
Cestou si na Letné objednávám punč, protože to svařené víno, co jsem si objednala minule, zrálo určitě mimo vinici, někde v krabici. Další punč si dávám na Malé Straně a další dva na Andělu. Do Datartu se dostávám v povznesené vánoční náladě. Broukám si rolničky. Vrážím do lidí. U stojanu s malými kuchyňskými spotřebiči přemýšlím nad sendvičovačem v akci. Volám mámě, jestli ho nechce. Nechce. Pak volám tátovi. „Sendvi co?“ ptá se vyděšeně. Brácha už ho má. A já ho mám vlastně taky. Naštvaná, že se mi akce 2+1 nevyplatí, ho vracím na původní místo a jdu do oddělení světýlek, které tady ale vůbec není.
„Nemáme,“ říká pan prodavač.
A bílý sněhulák dokola zpívá Very Merry Christmas.
***
Stromeček nebude. Ježíšek nebude. Dárky nebudou. Není ani do čeho je zabalit. V televizi mluví nějaký pán o tom, že si lidé ve východním Německu v lednu 1989 nedělali pražádné naděje.
Mám chuť na něj zakřičet Já si je nedělám ani v prosinci 2011!
„Mělas bejt hodnější,“ řekne on klidně a přepne program na letecké katastrofy.
Na protest vyjídám dvacet čtyřku z adventního kalendáře.
Měla bych aspoň umýt ty okna.