Reklama
 
Blog | Radka Třeštíková

Osud v dlani

 Dnes odešel, ale až zítra budu vědět proč.

Sedíme proti sobě v kavárně a já ho beru za ruku. Mám ráda, když něčí ruce hřejí. Možná proto, že ty moje nehřejí vůbec. Na pravé dlani v místě těsně pod malíčkem má vedle sebe tři malé rýhy.

„To má každý doktor,“ říká a ukazuje na ně. „Je to takové lékařské stigma.“

Pozorně prohlížím své ruce natočené k bílému stropu v naději, že tam na nich mám taky něco zvláštního. „Právníci nic nemají?“ divím se.

Reklama

„Mají,“ kývne hlavou. „Víc peněz.“

„A tohle?“ Nastavím levou dlaň, na jejíž spodní části je zvláštní rýha.

„To bude asi od hrany židle.“

Nevěřím!

 

***

Odcházím z knihkupectví. V igelitové tašce se houpe Osud v dlani. Sem a tam. Dopředu, dozadu. Nahoru, dolů. Kilo rajčat, ementál, slunečnicový chleba, vytahané uši a venku…

Ne, neprší.

Proč by pršelo venku, vždycky když prší v duši?

Jedině, že se to sluší.

Paní prodavačka tu knihu nemohla najít. Zamyšleně projížděla registr v počítači. „Mám ji tady v systému,“ oznámila mi a pak o něco ztišila hlas „Lidi už kradou úplně všechno.“

 

*** 

Čas se zahnul doleva. Mám pocit, že tam někde musí být minulost, a to nejspíš jen proto, že kdysi dávno někdo namaloval přímku. Něčemu věřit je nakonec jednodušší. Zarostlý bezdomovec v podřepu u jednoho z regálu v oddělení sci-fi pomalu obrací špinavými prsty stránky knihy s modrým drakem na přebalu. V jeho chování je cosi posvátného. A pak si ji v rozporu se sedmým přikázáním rychle strká do boční kapsy šusťákové bundy mezi všechny ty skvrny od bláta. Se zaujetím ho sleduji, jak opouští krám. Jsem si jistá, že autor by se nezlobil. Taky bych si přála, aby jednou někdo přišel a vzal si moji knihu. Na světě není zloděj, který by vám ukradl naději.

Doufám.

 

***

Ležím na pohovce, která tu zůstala po tom, co moje vzpomínky odvezl modrý náklaďák. Hlavu opřenou o stěnu, kterou jedna z těch vzpomínek stihla vymalovat do žluta. Nad okny vesele žije plíseň a seschlá dracena v koutě smutně umírá. Napadne mě, že ani nevím, kde se vlastně pohřbívají kytky a kam jsem schovala savo. Ze vzdálenosti několika málo centimetrů si pod lampičkou čtu z dlaně vlastní osud vepsaný do několika řádků. Podvědomě se tam snažím najít lepší informace. Každá linka je taková, jakou ji chci mít a stáčí se přesně tam, kam potřebuji, čím déle se na ni dívám. Občas stačí změnit úhel pohledu nebo přivřít oči. Lhát jim je snadné, dokud pravdu neznají.

Žárovka mi vytrvale svítí do duše a hledá v ní odpovědi.

Číst umím už dnes.

Rozumět budu až zítra.

 

***

Do ticha začne vyzvánět telefon. Zbabělá otázka převlečená za melodii, která už mi leze na nervy, ale jsem líná ji změnit.

Všechno je to jen zvyk.

A strach.

Protože úplně sám nechce být nikdo.

Otevírám okno a pouštím dovnitř trochu tmy. Na jejích křídlech se nese žíznivý komár. Knihou prudce narážím do závěsu, který tu vůbec nevisí a komár pomalu letí k zemi i s osudem. Chvíli nad ní namáhavě krouží. Oba.

Au.

Kam šel ten doktor teď, když jsou tady ranění?

 

*** 

Nevím.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama