Reklama
 
Blog | Radka Třeštíková

O prsa

Bylo mi osm a svět byl barevnej. Jako duha. Jako kaleidoskop barevných sklíček. A pak se ta sklíčka vysypala na zem. Úplně bez varování.

    Moje třídní učitelka Eva je nahrnula na lopatku a požádala mě, ať s ní jdu do kabinetu. Ve váze měla růže a z bavlněných šatů jí lezla prsa. Bála jsem se, že vypadnou. Táta se asi nebál. Proto si k ní ještě ten večer odstěhoval všechny věci.

   „Budeš to mít odtud blíž do školy,“ řekla máma.

   „Eva tě bude do školy vozit,“ řekl táta.

Reklama

   „Musíš se rozhodnout,“ naléhali oba.

   „Dala bych si čokoládovej dort.“

   „Nedělej si z toho srandu.“

   „Nedělám.“

   „Koupím ti, co budeš chtít.“

   Máma naštvaně: „Myslíš, že si můžeš koupit dítě?“

   Táta odhodlaně: „Jo.“

    A pak se začali hádat. Tisíckrát dokola a naprosto zbytečně. Máma tátovi dokonce vyčetla i to, že si kdysi zlomil obě ruce.

   „To si jako myslíš, že jsem to udělal schválně?“

   „Jo.“ vykřikla máma.

   Já myslím, že ne, ale mě se nezeptali. Nechali mě tam prostě jen sedět. V bytě bez skleněných výplní, kde celou noc sněžilo peří, protože máma ve vzteku roztrhala tátovu peřinu. Do deníčku jsem si napsala, že chci mít velká prsa, a že se nikdy, nikdy nevdám ani nerozvedu.

    Nikdy!

    Pod postel jsem si schovala album fotek, tak aby máma nemohla tátu odstřihnout. I když jsem věděla, že ty lesklé obrázky nic nezachrání. Že to stejně nezůstane vcelku. A taky jsem věděla, že se musím rozhodnout, ale nevěděla jsem jak. Měla jsem je oba ráda stejně. Asi jako mám ráda svoje nohy. Které se vzdát?

    Levé? Pravé? Žádné!

    Anebo je mi to jedno.

    Slízla jsem ze lžičky čokoládový krém a vyslovila to nahlas. Tvářili se, že to vůbec nechápou. Později jsem to zopakovala před soudem a ta soudkyně se tvářila, že to naprosto chápe. Mile se usmívala a na zubech měla obtisknutou rtěnku. Když jsem ji na to upozornila, naštvaně semkla rty.

    „Na shledanou,“ zašeptal otec, když to skončilo.

    „Snad radši sbohem,“ utrousila soudkyně.

    Zavrzaly židle. Bouchly dveře. Chodbou se rozezněly spěšné kroky. Prudký vítr smetl jedno nepovedené manželství pryč z povrchu zemského. Nabral s sebou i máminu dlouhou sukni a její svědomitě vyfoukaný účes. Smála jsem se tomu a ona mi schválně narazila na hlavu čepici, pod kterou mě vždycky strašně svědily vlasy. Eva mi z protějšího chodníku vesele mávala.

    „Taky na ni dojde.“ řekla máma.

    Za čas na ni došlo. To když se táta znovu rozvedl. A máma se znovu vdala, a pak jsem se vdala a rozvedla já. Bez ohledu na prsa. Bez ohledu na přání, bolest, výčitky a zásady. Jen, proto, že věci se vždycky změní, když už nemůžou zůstat takové, jako byly.

    A my taky.

 

Povídka byla napsána pro časopis Elle.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama