Do mojí garsonky jsme se stěhovali před dvěma lety. Sice jsme spolu chodili teprve měsíc, ale byli jsme si jistí.
Jistí tím, že naše rozhodnutí je správné.
Teď zpětně jsem si jistá, že na podobnou jistotu by v psychiatrických léčebnách mělo existovat speciální oddělení.
***
Po schodech do nejvyššího patra. Dlouhá široká chodba plná smíchu, barevných pyžam, zdrobnělin a přezdívek vyšitých do náprsních kapes ve tvaru srdce. Dvojice červených nafukovacích balónků přilepených ke stropu jen pár vteřin od nebe.
Pokoje s jedinou postelí, protože dvě jsou na doteky příliš.
Světla bez žárovek.
Topení na propan-butan-love.
Energeticky soběstačná farma na růžové bio sny.
***
Mysleli jsme si naivně, že naše vzájemná tolerance a porozumění se vejde do třiceti metrů čtverečných, že se to tam všechno nějak složí, stejně jako boty do krabic, lyže pod pohovku nebo tenisové míčky do skleněné dózy od těstovin.
Pamatuju si naši první večeři prostřenou na podlaze, protože pro stůl ani židle tady nebylo místo. Pamatuju si, jak jsme si rozdělovali poličky ve skříni, i to jak jsme si čistili zuby natlačení v malé koupelně před zrcadlem. Když jsem tam jednou kýchla, soused pozdravil pána boha. Pamatuju si, jak nám to všechno přišlo k smíchu.
Ten malý prostor nám vůbec nevadil, mysleli jsme si totiž naivně, že se to tam všechno nějak složí.
Ale výčitky pod pohovku neschováte.
Žárlivost nezavřete do krabice od bot.
A když pak najednou nemůžete dýchat, musíte tu dózu s míčky otevřít
a vysypat.
***
Uletí vám jeden červený balonek. Přestěhují vás o jedno patro níž. Dostanete dvoulůžkový pokoj s televizí,
lampičku
a deku.
***
Třicet metrů je dost na lásku. Dost, pokud nevisí na vlásku.
Dojde vám to ve chvíli, kdy naštvaně prásknete dveřmi a zjistíte, že jsou to ty venkovní. Že sice máte papuče, ale nemáte klíče.
Buď poníženě zazvoníte anebo tam budete jen tak postávat u schránek a dělat, že se zas až tak moc nestalo. A tak jsem tam postávala a slušně zdravila lidi, co si vybírali poštu nebo přivolávali výtah. Občas jsem dělala, jako že nahazuju pojistky. Občas jsem je zlomyslně vyhodila. Dvakrát jsem vynesla koš, který ani nebyl náš, jednou pohlídala kočárek s dítětem a jednou pomohla staré sousedce s nákupem do schodů. Dala mi za to zelené Hradčany a dobrou radu, ať si je schovám na horší časy.
Nikdy jsem nezazvonila a on mi nakonec vždycky otevřel. Otevíral mi tak dlouho, dokud za těmi dveřmi bydlel a pak už tam jednou prostě nebyl.
Zmizel stejně jako včerejší noc.
Zůstalo mi po něm opuštěné ráno, hodinky s věnováním, několik kusů nářadí v igelitové tašce a umělá slunečnice v úzké váze otočená k oknu, protože někde tam za ním je slunce.
***
Ten druhý červený balónek vám z něj vyletí tak rychle, že si toho ani nestačíte všimnout. Úzkou chodbou budete pozpátku tiše našlapovat do vzpomínek. Jedno patro za druhým až dolů do přízemí. Na vrátnici necháte ležet svoje barevné pyžamo a otázku proč.
Řeknete sbohem.
Vrátný se usměje a řekne nashledanou.
***
Naše společná budoucnost vypadala po jeho odchodu stejně, jako prázdné šuplíky po jeho věcech. Vytáhla jsem z knížky založenou starou bankovku, chvíli přemýšlela, jestli teď jsou to ty horší časy a pak ji tam znovu vrátila. Ještě ji pořád někde mám. Protože ono vždycky může být i o něco hůř. Myslím, že právě proto ji ta stará paní měla u sebe tak dlouho. Tak dlouho, že už si za ní nikdo nic nekoupí.
A pak, lepší časy vám stejně nikdo neprodá.
Musíte se dívat nahoru.
Až nad věže.
Musíte pořád tak trochu snít.
***
Zakloním hlavu.
Jen pár vteřin od nebe je další červený balónek. Když vyjdu po schodech do nejvyššího patra, znovu na něj dosáhnu.