Reklama
 
Blog | Radka Třeštíková

Kalhotky a chleba s máslem

Z našeho společně pronajatého bytu jsem se odstěhovala až poté, co v něm začaly dost nápadně přibývat cizí ženské věci. Tedy ony v něm přibývaly i dřív, ale občas jsem se nechala přesvědčit o tom, že jsou moje. Vím, že jsem se měla odstěhovat hned, jak se objevily ty první kalhotky...

Taky vím, že když už jsem se neodstěhovala tenkrát, měla jsem se odstěhovat aspoň po tom, co mi řekl, že se zamiloval do někoho jiného, ale tyhle věci často odkládáme tak dlouho, jak to jen jde. Tak dlouho, že pak už to vůbec nejde. Nejde to vzít zpátky, napravit ani vymazat. Konec každého vztahu má svůj správný okamžik. Když ho prošvihnete, může z vás ten následující udělat někoho, kým být vůbec nechcete.

Bylo 20. listopadu a ona měla zrovna svátek. Teď zpětně si říkám, že já jsem v ten den musela mít narozeniny, lepší dárek jsem si totiž přát ani nemohla. S odstupem se všechny ty předchozí útrpné konce světa často jeví jako jeho nejlepší začátky.

 

Reklama

***

 

14. září

„Čí to je?“ ptám se a pod nos mu strkám kalhotky, které jsem našla v hromadě prádla.

„Tvoje.“

„To určitě ne,“ vrtím hlavou a tázavě se na něj dívám.

On se směje. „Víš, že jsi teď zvedla jenom jedno obočí?“

„Cože?“

„No obočí, zvedla jsi jenom jedno.“ Prstem si to svoje zkouší taky nadzvednout a tváří se u toho na sebe do zrcadla jako blbec. Pak se sebere a jde do kuchyně. Možná má pocit, že těch pár metrů udělá z jeho lži pravdu. Já zůstávám v koupelně a zaraženě hledím na buben, ve kterém se točí jeho bílá nevěra s malými červenými srdíčky.

 

20. listopadu 

Je takový normální večer, který už mi normální připadá jen proto, že jsem si hranici normálna v našem vztahu posunula až někam úplně za jeho normální hranice. Sedá si ke mně na pohovku, protože v ložnici už od 14. září nespím.

„Mám někoho jiného,“ říká a nervózně přitom trhá chlupy z šedivé deky.

Na malý moment zatnu zuby. „Dneska má svátek,“ připomínám mu, protože už samozřejmě dávno vím, o koho jde.

Podívá se na hodinky a pak rychle do mobilu vyťukává smsku.

Moje slzy pomalu stékají na Tichou dohodu.

str. 66

Chvíli jsme byli mlčky. Oba jsme se sami vycvičili nedávat najevo reakce. Ale tváře mi jen hořely. A když se na mne podívala, viděl jsem, že je vyděšená. Šla ke dveřím, zavřela je, vrátila se ke mně a políbila mě se slovy „A přesto tě opravdu miluju.“

 

21. listopadu

Na botníku leží malé pouzdro na kosmetiku. Do zrcadla jsem se nepodívala, ale jsem si jistá, že jsem znovu nadzvedla jen to jedno obočí, pak jsem otevřela venkovní dveře a to pouzdro vyhodila na chodbu. 40 dní jsem pak zašlapávala do špinavého schodiště spolu s hnědými skvrnami od jejího rozbitého make-upu i zbytky své vlastní důstojnosti.

 

22. listopadu

V obýváku se objevila velká černá taška. Vevnitř je odporné tričko, ještě odpornější pyžamo a sešity. Propiskou do jednoho z nich píšu vzkaz, který se, co do odpornosti, dostává hravě na první místo. Vzápětí ho raději škrtám a pak rovnou celý list vytrhávám.

 

28. listopadu

Kokosový sprchový gel. Nesnáším kokos.

 

29. listopadu.

Mléko na odličování.

 

30. listopadu

Relaxační pěna do koupele.

 

1. prosince

Nic!

Napouštím si vanu plnou horké vody a v bohaté pěně relaxuji.

 

7. prosince

Na pračce je komínek úhledně složených bílých kalhotek se dvěma červenými srdíčky a nůžky. Vím, co vás teď asi napadlo, ale já nejsem taková kráva, abych je vystříhávala.

O hodinu později: Jsem.

 

10. prosince

Chleba.

 

11. prosince

Máslo.

 

12. prosince

Se mě on ptá, co bude k večeři. Mažu mu ten chleba s máslem a jdu se zavřít do ložnice. Od 20. listopadu spí na pohovce on.

 

22. prosince

Odličovací tampóny. No konečně!

 

24. prosince

Letos poprvé si přeji, aby si Ježíšek místo přinášení, pár věcí odnesl. Třeba ten zbytek plesnivého chleba, který ona nevyhodila.

 

28. prosince

Její kufr v předsíni.

 

31. prosince

Můj kufr v předsíni.

 

1. ledna

Odcházím. Za sebou nechávám pár let, kterých nelituju vůbec, 40 dní, kterých lituju strašně, nůžky a svoje nejluxusnější kalhotky.