Reklama
 
Blog | Radka Třeštíková

Jako ty

Bylo za pět minut půl čtvrté ráno, když jeden anděl prudce zamával křídly a odletěl. V hodině, kdy se tak často probouzíme z nočních můr, ale tohle není jen zlý sen, po kterém zas přijde to něžné svítání beze změny. Čas je jak z kontextu vytržený a všechno bolí.

Je mi dvanáct a já náhle otevřu oči do strachu ze tmy a ticha. V bytě plném lidí se vůbec nemusím bát, přesto rychle zašeptám do stropu dětskou modlitbu. Za tebe, protože jsem tě před pár dny málem ztratila. Chybělo tak málo, míň než si vůbec dokážu připustit a ani nechci. Když jdu sama ze školy, často se dívám na nebe a prosím Boha, aby tě tu nechal se mnou nadlouho. Napořád. Potřebuju tě a ty tu musíš být, přece není možné, že bys tu náhle nebyl. Tisknu k sobě v noci vystrašeně deku vytaženou až k bradě stejně, jako teď po letech tisknu tvoji bundu, která mi zůstala v náručí. Voní jako celý můj dosavadní život a všechny moje vzpomínky. Jako mučivý stesk z nečekané prázdnoty. 


   Jako ty.

 Máš v jedné kapse doklady a ve druhé sluneční brýle, které jsem ti kdysi dala k Vánocům. Všechno je, zdá se, na svém místě, a přitom ani trochu, když to hlavní chybí. Když tu nejsi, aby sis tu bundu na sebe vzal a já ti řekla, ať si ji zapneš až ke krku, že je hrozná zima. A proboha, proč zase nemáš šálu? Za okny drobně mrholí a na nebi nejsou žádné hvězdy, ke kterým by člověk mohl aspoň vzhlížet a trpělivě čekat, že třeba jedna spadne dolů. Že si zas budu moct něco přát. Ale co? Kam jít a co udělat ve světě, který se najednou rozmazal. Kde všechno dál běží, ale vy se nemůžete ani hnout. A tak si doma všichni zalezeme do tvojí postele a usneme vyčerpaní bitvou, kterou jsme prohráli. Tiskneme k sobě naše rozpůlené životy. Vyděšení a kvůli druhým stateční.

Reklama

     Jako ty.

Když jsme byli s bráchou malí a ty jsi se vracel pozdě ze služební cesty, nechával jsi nám na psacích stolech dárky. Pamatuju si to naše upřímné překvapení a obrovskou dětskou radost. V hlavě mi zní tvůj hlas a smích, a cítím ve vlasech, když se mě zlehka dotkneš, tím letmým pohybem, kterým jsi nám dával najevo svoji lásku. Pořád stejně, i když už jsme byli oba dospělí. Myslela jsem, že už to nikdy nikdo nebude umět zopakovat, ale dnes jsem se přistihla, že takhle hladím ve vlasech Elu. Že tady všechno pořád zůstává, i když naděje zmizela úplně celá. Jen za sebou tiše přivřela dveře nemocničního pokoje a pak už nebyla. Ustoupila smrti tak pokorně, jak pokorně ji ustoupit musí a moje poslední zpráva tak navždycky zůstane bez odpovědi. Jedu za tebou, tati. Ale já vím, co mi chceš říct. Držím tě pevně za ruku a tobě stéká po tváři slza, když se loučím. Řekl bys, že jsi tu pořád se mnou, a že se nemusím bát samoty. Že to zvládnu.

   Jako ty.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama