Nechat muže, ať si běhá s kuší po lese. Špinavý, odhodlaný, hrdý, a šťastný. Nevyčítat mu, že nic neulovil, když nic neulovil, a když náhodou ulovil, že ulovil něco, co ulovit neměl. Nechystat se příště na lov s ním nebo nedej bože místo něho. Jednoduše tam vydržet na zadku sedět, vařit vodu na polívku, být pokud možno zticha, usměvavá, upravená, normálně jíst, ale přitom netloustnout, nemít migrénu ani otravnou matku, zvládat svoji předmenstruační, menstruační a pomenstruační tenzi, s chutí se na požádání rozmnožovat a rodit do roztrhání. Být tak nějak k užitku, ale nebýt k užitku až příliš, aby se tím ten jeho užitek snad náhodou nezmenšil. Prostě venku občas něco posbírat a pravidelně přihazovat polena. Nejspíš se po nás stejně ani nic víc nechce.
Když jsem byla dítě, moje matka mi říkala, že jsem její malá princezna. Tuším, že používala výraz zlatovláska a doteď nevím, jak na to přišla, protože zlaté vlasy jsem nikdy neměla a ani brácha je neměl a vlastně nevím o nikom široko daleko, kdo by jí byl podobný, kromě kokršpaněla ve vedlejším bytě, který kdysi kousnul matku do kotníku, ale to sem teď nepatří. Prostě jsem byla princezna a rozumělo se samo sebou, že asi nebudu princ, když už jsem se narodila jako holka a žádný problém s identitou nemám. Poslušně jsem si hrála s panenkami, skákala přes gumu, přes švihadlo a přes kaluže, když zapršelo nebo když někdo myl před barákem svoji škodovku. Her na vojáky nebo na indiány jsem se zúčastňovala jen, když nám to kluci dovolili a oni nám to stejně většinou nedovolili a nám to zas až tak strašně nevadilo. Když jsme je občas otravovali, tak nás vyhnali nebo nám vynadali nebo nám utekli. Nebylo nutné si to vyříkávat, dělat kompromisy nebo ustupovat ze svých pozic. Bylo to všechno spravedlivě genderově nevyvážené a paradoxně korektní. Věděla jsem tenkrát přesně, kde je moje místo. Uměla jsem respektovat mužský svět. Tak nějak z logiky věci. A tak trochu ze strachu. Přirozeně.
Byla by úleva, umět to i dnes!
Znovu se mužů tak trochu bát.
Dívat se na ně s obdivem. Nedělat všechno. Neplést se do všeho. Dovolit jim, být muži a sama přitom zůstat ženou. Se vším, co k tomu patří a zároveň beze všeho, co k tomu nepatří. Protože usilovat o něco víc, to není, jako když na dort přidáme pár marcipánových kytiček, srdíček a jiných serepetiček a je to pak všechno o hodně hezčí, to je jako když na něj postavíme další čtyři patra a spodní už tu váhu nevydrží. Z naší přirozené ženskosti zbude jen rozdrcený piškotový korpus upatlaný krémem, který už vůbec nevypadá chutně a na něm podivné stavení z materiálu, který jsme postupně nakradly mužům.
Jsme ženy v neforemných mužských kabátech. V divadelním představení, kde už vůbec není jasné, koho právě hrajeme a proč jsme si ten směšný kostým vůbec vzaly na sebe. Přitom to celé může být o dost jednodušší. Stačí ten kabát na chvíli odložit. Vzít si sexy prádlo a kuchyňskou zástěru Nechat se čas od času znovu dobrovolně spoutat mužskou představou o rozdělení rolí. Podvolit se.
A rodit.
Proboha, hlavně rodit!
Nikdy jsem neviděla ženu pyšnější než tu, která je těhotná nebo která zrovna porodila. Všechny se tváří stejně. Důležitě a nenahraditelně. Připravené okamžitě nakojit půl světa a druhou pohotově dokrmit sunarem. Něco na tom musí být. Na tom prapůvodním jeskynním schématu, které jsme zbytečně překroutily, zkomplikovaly a nesprávně nově definovaly. Vybojovaly jsme si víc práv, než potřebujeme. Máme tolik prostoru, že už na něm ani neumíme bezstarostně tančit. Jen se roztahujeme. Do široka. Do stran.
Feminismus je přežitek.
Myslím, že nastal čas, abychom vrátily mužům pár těch ztracených metrů nazpátek.