Stojím u odpadkového koše a čtu si básničku na malém modrém papírku.
Potkal sem ju ve stanu,
na furt už s ňů zostanu.
Vojta
***
Pokud jde o stany, neměla jsem na muže nikdy štěstí. Jeden ho neuměl postavit, druhý kolem toho nadělal cirátů, třetí ho obvykle zapomněl doma a čtvrtý dovedl mou statistiku k naprosté dokonalosti, s lehkostí totiž zaplul do všech tří kolonek zároveň. Jen jednou se mi s ním podařilo přijít na nádraží se stanem hned napoprvé. Moje radost však trvala jen do chvíle, než Vojta odložil vak na podlahu a ozvalo se, pro stan zcela netypické, zacinkání.
***
„Kdo to udělal?“ diví se Vojta a potěšeně zírá na orosené lahve slivovice.
„Já,“ odpovídám ironicky.
„A kams dala stan?“
„Schovala,“ pokračuji stejným tónem.
„Tak já ho du najít.“
„Běž.“
***
„Postavíš ho?“ ptám se. Nervózně sleduji slunce, které co nevidět začne svítit někde v Austrálii.
Vojta mávne rukou. „To mám za chvílu,“ uklidní mě a spolkne pár dalších švestek.
Z batohu vytahuji baterku, protože už teď mi je jasné, že do tmy to nestihne, i kdyby chtěl, a on očividně nechce.
„To umí postavit každý hňup,“ říká Vojta a kolíky zapichuje do trávy zhruba v místech, kde tuší rozměry stanu.
Podívám se na hodinky. Jeho chvíle už teď trvá čtyřicet minut. Nehodlám se rozčilovat. Baterkou vytrvale svítím do prostoru, kde by v Číně za stejnou dobu vyrostla hrubá stavba mrakodrapu.
Po další půl hodině usilovné práce se Vojta zarazí „Kurňa, a toto je na co?“ Před očima mi mává spodní plachtou. Přemýšlím, co je tam mezi těmi jeho kolíky. Možná zlatý důl.
***
„Pojď za mnů,“ volá Vojta.
„Tam mě nedostaneš.“
„Ale dostanu,“ směje se. „Dostanu tě do stanu.“
„To není stan,“ protestuji, když mě za ruku vleče k něčemu, co vypadá jak hromada plachet a taky že to je hromada plachet.
„A co by to bylo?“
„Hromada plachet.“
Vojta mě vezme do náruče a ujistí „Je to přesně podle návodu.“
„Tys měl návod?“ divím se.
„Ne.“
***
„Na to nemám náladu,“ upozorním ho, když zjistím, o co mu jde.
Vojta k tomu, ale očividně mou náladu nepotřebuje. Vyhrnuje mi triko a tlačí mě pod sebe na zem.
Houby zlatý důl. Mraveniště!
„Jsou tady mravenci.“
„Na ty se vykašli,“ doporučí mi zadýchaně.
Než mi sundá podprsenku, je těch potvor, na které se mám kašlat, nejmíň stovka.
Od táboráku se nese zvuk kytary.
„Nech toho,“ zarazím ho, když zjistím, že u toho víc myslím na nějakého Franky Dlouhána, co neměl ani vindru a stejně ho měl každej rád.
„A dyť ty to chceš taky.“
„Nechci.“
„Chceš“
„Nechci.“
„Aha.“
„Vojto!“ ozve se zvenku dívčí hlas. „Pomožeš mi se stanem?“
„Vidíš?“ řekne Vojta pyšně a vrátí se až k ránu.
***
„Kdo to udělal?“ ptá se a potěšeně se rozhlíží uvnitř postaveného stanu. Do jeho napnutých stěn se začíná opírat slunce, které nám protinožci před chvílí pinkli nazpátek.
Rozespale otevřu oči. „Já,“odpovím.
„A kams dala tu třetí slivovicu?“
„Schovala.“
„Tak já ju du najít.“
„Běž.“
***
Příští léto mi přišlo svatební oznámení. Než jsem vyhodila obálku do koše, stihla jsem si všimnout, že je v ní ještě malý modrý papírek.