Reklama
 
Blog | Radka Třeštíková

Divnotypy

Pokaždé, když mu něco vyčtu, má na to jednoduchý argument

 

Když hodí do dřezu zbytky jídla. Nebo je nechá na stole. A ani je nevrátí do lednice. Když nechá v předsíni válet dvacet párů tenisek. Když si koupí jednadvacátý vrtulník, přesto, že do té vitríny, kterou jsem mu milostivě nechala nastěhovat do ložnice, se jich vejde jen šestnáct. Když se domů vrátí, až teprve potom, co zavřou nonstop. Nebo si aktuální prohibici přeloží jako domácí slivovici. Když se v obýváku objevují stále nové a nové staré televize, protože někdo jiný se toho chce zbavit, a on zrovna objevil aukro. A já, když pak uklízím, tak ani nevím, co je bordel, a co už je sbírka. Když místo nedělního výletu, který jsem si vyprudila, jedeme pro starý gramofon někam do horní dolní. Když odmítá vejít do krámu s obleky. Nebo si ho odmítá zkusit. Prej můžu bejt ráda, že tam vůbec vlez. Když pořád nechává svítit v celým bytě a až do rána nechává běžet televizi. Když spí až do samého poledne. Snídá navečer. Obědvá v jednu ráno a večeří ve čtyři, a pak ty zbytky jídla hodí do dřezu. Nebo je nechá na stole. A ani je nevrátí do lednice.


Připadá mi občas, že se chová fakt divně.

Reklama

A pokaždé, když mu něco takového vyčtu, má na to jednoduchý argument.

„Máš přesně takového partnera, jakého si zasloužíš.“

„Aha.“

To mě nikdy nenapadlo.

A přitom je to tak logické.

***

Pokaždé, když mi teď on něco vyčte, mám na to jednoduchý argument.

Když mu v televizi neurvale přepínám Simpsonovi a druhou světovou na pořady o vaření. Když ho v noci odstrkuju na jeho polovinu postele, protože tu svoji potřebuju pro sebe. Když ho ráno budím, protože nutně potřebuju něco probrat. Když dělám hysterické scény kvůli tomu, že nemůžu něco najít. Něco, co jsem si nejspíš někam strčila sama. No a? Když mu nevyžehlím košili. Nikdy. A nezaleju kytky. Nikdy. Když svoje oblečení nechám pravidelně válet po celém bytě. Když ho postupně vytlačuju z jeho šuplíků, protože mám pořád málo místa. Nebo tajně vyhazuju jeho věci. Pst. Když nechci řídit. Když chci řídit! Když jeho auto startuju na dvojku nebo se staženou ručkou. A v kopci pak pokaždé zavařím spojku. Když na pohovku pořídím polštáře, které se mu nelíbí. Nikomu se nelíbí! Když odmítám nakupovat nábytek v Ikea, potraviny u Vietnamců a sushi u Číňanů.  Když nechci mít tenisku jako dekoraci v poličce a hasičák na podstavci místo květináče. Když místo romantického večera unaveně usnu už po zprávách. A pak se náhle vzbudím a Simpsonovi nebo druhou světovou mu neurvale přepnu na pořad o vaření.

Občas mu musí připadat, že se chovám fakt divně.

A já mu na to řeknu jen:

„Máš přesně takovou partnerku, jakou si zasloužíš.“

On se usměje. Ani se nezlobí, že kradu jeho argumenty. Jen v klidu nastaví na televizi časovač, na uši si dá sluchátka a mně podá pásku přes oči. Zítra se to všechno nejspíš znovu otočí. Znovu mu budu vyčítat stejné chyby, zvětšovat hromadu zbytečných kdyby. Pořád dokola. Dokud nebudem oba lepší. Nebo se s těmi chybami prostě smíříme.

Když už tedy společně někam míříme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama