Mám jídelní lístky z italské, indické, čínské, turecké, vietnamské, řecké a nějakým zoufalým pokusem-omylem i z bulharské restaurace. Česká chybí, ale která ženská potřebuje guláš, když nemá chlapa? Sýr, rajčata, špagety a kuřecí maso (pokud uvěříme, že v Asii chodí psi po dvou) se k single životu hodí víc než knedlíky. Talíř mám doma demonstrativně jen jeden. Když jsem si ho šla do krámu koupit, prodavačka mi vytrvale nabízela dva. Prý je sada levnější. Kašlu na sady! Sleva 1+1 má v mém životě význam snad jedině pokud jde o čokoládu nebo o skla do růžových brýlí. V opačném případě mě všechny podobné proklamace vztahu neuvěřitelně vytáčí. Říkám si, nechte nás být. Kdybych měla spočítat, kolikrát se mě v životě někdo zeptal „Už někoho máš?“, musela bych zpátky do lavic, zopakovat si velkou násobilku. Já přeci taky za nikým nechodím a neobtěžuji ho nenormálními dotazy, jestli už se konečně rozešel. „A proboha proč ne?“ reagovala bych na zápornou odpověď a na obličej natáhla fusekli ze soucitně nechápavého výrazu.
Těžko říct, co za tou utkvělou představou, že jeden je málo, tři jsou příliš a dva jsou tak akorát, vlastně stojí. Podle Platóna nebyli ženy a muži při stvoření světa takoví jako jsou dnes. Existovala jen jedna bytost se dvěma tvářemi, odvrácenými od sebe. Měla čtyři ruce a čtyři nohy, jako by ji tvořily dvě bytosti různého pohlaví, srostlé zády k sobě. Problém byl, že taková bytost dokázala víc pracovat a dvě tváře byly vždy na stráži, takže ji nemohl překvapit žádný útok. Bohové na ni proto začali žárlit. Tady někde ten problém nastal. Zeus se totiž rozhodl, že smrtelníky jejich síly zbaví a rozdělil je na muže a ženu. Ti byli ale najednou tak bezmocní a zmatení, že okamžitě začali hledat svoji ztracenou polovičku. Přitom stačilo málo a mohlo být všechno úplně jinak. Kdyby se z toho všeho Zeus neposral, mohli jsme dál spokojeně chodit po čtyřech a svůj čas věnovat ušlechtilejším myšlenkám, než těm, jak někoho najít, jak s ním vydržet, kdy se s ním rozejít, kdy se s ním dát znovu dohromady, kdy si ho vzít, kdy se s ním rozvést nebo ho v horším případě rovnou zabít.
„Jídlo,“ oznámí mi cizí hlas, když zvednu telefon.
Žádný pozdrav. Žádné představení. Žádné oslovení. Nic. Jídlo. Kus žvance dole před barákem. Tečka. Slušnost donášková služba očividně neroznáší.
Přes hlavu si natahuji mikinu, protože mám průsvitné triko a svoje bradavky rozhodně nehodlám dávat na odiv výměnou za průměrnou čínu. V růžových teplákách zastrčených do tlustých pruhovaných ponožek sjíždím výtahem do přízemí. K zrcadlu zády. Tak ostré světlo sem mohl namontovat jedině chlap. Než sledovat svůj nenalíčený obličej z dvaceti centimetrů, čtu si raději zprávu domovníka o psích výkalech: „Pokud majitelé psů nezačnou ty svoje hovna!!!!!! (podle množství vykřičníků je jasné, že do jednoho zrovna šlápnul) okamžitě uklízet, přistoupím k radikálnímu řešení celé situace.“ Přivlastňovací zájmeno „svoje“ nakonec naštěstí přeškrtnul, jinak bych si udělala o svých sousedech dost nepěkné mínění. Pod celou zprávu někdo fixem dopsal „Sám jsi hovno!“ a někdo další propisovačkou „Ty, ty, ty..“. Nejspíš tedy dojde k radikálnímu řešení celé situace. Naštěstí nemám psa.
„Stoosmdesát,“ řekne kurýr a nastaví dlaň.
Beru si od něj igelitku s jídlem a odcházím.
„Hůlky,“ volá na mě a mává s nimi ve vzduchu.
Nahlédnu do tašky. „Vždyť už tam jedny jsou.“
“Já tady mám v objednávce, že jste si objednala dvoje.“
„To jsem rozhodně neudělala.“
„Ale já to tady mám jasně napsaný.“
„No a co?“
V očích se mu leskne neochvějná touha poctivě splnit celou objednávku a vnutit mi zdarma ještě jedny hůlky děj se, co děj. „Tak si je vezmete?“ naléhá dál.
„Ne,“ trvám si na svém.
„Určitě?“ Podívá se někam nahoru, pak zpátky na mě a laškovně mrkne, jako by tam na mém balkoně zrovna zbystřil hladového chlapa v trenýrkách.
„Víte co, dejte je sem!“
Vyjíždím výtahem zpátky k sobě do bytu. Dole pod barákem leží mrtvý chlap v kaluži krve. Čínské hůlky zabodnuté nad klíční kostí.
Říkala jsem jasně, že chci jenom jedny!