Reklama
 
Blog | Radka Třeštíková

Bylo mi šestnáct

A měla jsem pocit, že jestli mě nepolíbí, tak umřu.

 

Vzpomenu si na něj vždycky, když někde hrajou Smokie. Asi jsem v tom věku měla poslouchat něco, co bylo víc v kurzu, ale já poslouchala Alenku a byla jsem v říši divů. Nedávno jsme se přestěhovali, a já neměla v pokojíčku nic, než komínky knih na podlaze a svoji starou válendu přisunutou ke zdi. Usínala jsem tam s ním noc co noc. Víc než půl roku. Víc než věčnost! V přehrávači monotónně kroužilo modré cédéčko. Naši klidně spali u sebe v ložnici. Tenkrát se jejich manželství do jednoho pokoje ještě vešlo. O tom, co se děje vedle, vůbec nevěděli.

Nevěděl o tom ani on.

Reklama

 

***

Podzimní slzy se snášely ze stromů do suché trávy. Cizí muž v oranžové vestě je shrabal na lopatu, natlačil do igelitového pytle, hodil ho před sebe na káru a odvezl někam strašně daleko. Na skladiště zbytečných citů, které neexistuje. Hromadily se tam daleko nikde na hromadě ničeho. A na oknech tiše umíraly sněhové vločky. Stékaly dolů na parapet chladného rána. Tály před ohněm z prskavek na vánočním stromku. Sny zabalené v barevných papírech ovázaných mašlí.

Měla jsem pocit, že jestli si mě konečně nevšimne, tak si tu mašli uvážu kolem krku.

V přehrávači monotónně kroužilo modré cédéčko. A na nebi vybuchovaly hvězdy. Jedna za druhou. Obrovské rány přání a nadějí. Bublinky, které odletí nebo prasknou, sotva se jich dotkneš.

Až odbije půlnoc, polib někoho, koho máš rád.

Dej mu pusu pod rozkvetlou třešní, co je možná jabloň nebo meruňka. Kdo se v tom má vyznat? Vezmi svoji lásku za ruku, co hřeje jenom v tobě. Vezmi ji a jdi s ní…

…někam.

Třeba na to skladiště. Až úplně nahoru. Na vrchol pyramidy z citů, kterých si nikdo nevšímá.

Protože nikdo neví, kde jsou.

A že jsou.

 

***

Vzpomenu si na něj vždycky, když hrajou Smokie. Vzpomenu si na to, jaké bylo ten den horko a pokaždé mi do toho vběhne i náš zpocený tělocvikář s lahví od coca-coly, do které si doma udělal šťávu z jahodového sirupu. Zpocený tělocvikář a jeho modré trenýrky kratší než soudnost, kterou vůbec neměl. Seděla jsem na dřevěných parketách a čekala, až naše družstvo přijde na řadu. Vzduchem lítal míč a moje naivní představy cválaly na bílém koni těsně za jeho zády.

Měla jsem pocit, že jestli se na mně nepodívá teď, tak už nikdy.

A on se podíval. Kdybych nebyla opřená o stěnu, nejspíš bych se ohlédla, jen abych se ujistila, že za mnou už nikdo další nestojí.

Díval se na mě a pak ke mně přišel.

Seskočil na parkety.

„Ahoj.“

 

***

Chodili jsme spolu tři měsíce a ten bílý kůň celou dobu běžel napřed. Utíkal pryč z pohádky, kterou jsem si sama vymyslela. Přes dlážděné náměstí našich prvních schůzek. Kolem kašny plné zvětralého piva. Nad kouřem z cigaret. S razítkem z diskotéky na zápěstí. Moje nevinnost měla tvar želvy. Smazaly ji jeho půlnoční dotyky, zatímco sklípkan v teráriu sledoval boj o moje kalhotky. Sežral mou říši divů stejně rychle jako všechny ty cvrčky, co jsme mu před tím přinesli.

V přehrávači zaskřípalo modré cédéčko.

 

***

A ten bílý kůň zmizel.

Zůstal jen princ,

co bez koně už není.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama