Jdu hlavou proti zdi s barevnými motýly, které sem nějaký vandal nastříkal sprejem.
***
Bojovat o muže jsem nikdy neuměla a dodnes nevím, jestli je to dobře nebo špatně.
Snažila jsem se hledat pravdu na podtrhaných řádcích knih a mezi vlastními nepřehlednými poznámkami na okrajích stránek. Před zrcadlem jsem si donekonečna opakovala, že se mám ráda taková, jaká jsem. Tak dlouho jsem se učila být silná, až jsem se silná skutečně stala. Ale to, že vás nakonec nic moc nepřekvapí a nezlomí, a že všechno statečně ustojíte, ještě neznamená, že jste doopravdy šťastná. A tak jsem se nakonec přestala soustředit na vztahy a začala se soustředit už jen výhradně na sebe. Skončila jsem se svým nezřízeným nočním životem. Víc spím. Nekouřím. Nepiju (skoro). Víc čtu a ještě víc píšu. Míň mluvím, o to víc poslouchám. V pozicích mrtvoly, králíka a velblouda každé pondělí čistím svoje tělo a duši a na desetikilometrových tratích několikrát týdně svoji hlavu. Jsem klidná, vyrovnaná a v pohodě, a ženaté muže tím přitahuji jako magnet. Můj pozitivní a radostný přístup k životu je pro ně něco jako pouťová atrakce. Ztělesňuji vysvobození z jejich každodenního ubíjejícího stereotypu. Z nesplněných přání. Jsem vagón ve vlaku, který jim ujíždí. Malá naděje na to, že by to všechno ještě mohlo být jinak. Utíkají ke mně jako na pravidelné schůzky s psychoterapeutem a prostitutkou v jedné osobě. Odchází uvolnění a v pohodě domů k teplé večeři a dětem, a mně nezbývá, než znovu nabírat vyčerpanou energii na zelené podložce v místnosti plné zrcadel nebo na černém monotónně ubíhajícím pásu.
***
Něco za něco.
Krátký okamžik za jistotu.
Ono jisté stejně není nikdy nic.
A nakonec i já si říkám, že třeba možná.
Jsou mojí malou nadějí.
Nesplněným přáním.
Psychoterapeuti.
Gigolové.
Ženatí
strojvůdci na trati.
***
„Jsi úžasná,“ opakují mi přes stůl v nejtmavších koutech restaurací a u toho píšou smsky svým ženám, že přijdou z práce o něco pozděj. Někdo peníze vydělávat musí. Bodejť, když mají dvojnásobné výdaje!
..a já jsem úžasná.
„Musíme být opatrní,“ hladí mě po tváři naklonění přes kožená sedadla svých luxusních vozů, když doma začne být kvůli jejich časté nepřítomnosti o něco víc dusno.
..a já jsem opatrná.
„Zasloužíš si někoho lepšího,“ končí to všechno poté, co veškeré snahy o utajení selžou.
..a já jen kývnu a nechám je jít.
Bojovat o muže jsem nikdy neuměla a dodnes nevím, jestli je to dobře nebo špatně.
***
Napadne mě, že bych si dala panáka a cigaretu. Hlavou zeď neprorazím, ale možná se jedním prudkým nárazem jeden z těch motýlů na malou chvíli vznese.