Stalo se kdysi.
Ale i minulost je skutečná.
A to, že zapomeneme my, ještě neznamená, že zapomněli všichni.
***
Skrz otevřené boční okýnko mi vjíždí do vlasů prudký vítr. Dívám se do slunce a myslím na to, že bych s ním teď nejradši jela rovnou až na samý konec světa. Jen my dva. My dva a naše špatné svědomí zhmotněné do otisku na jeho prsteníčku a dětské sedačky za mými zády. Neotáčím se. Vím, že tam je.
Když šlápne na plyn, změní se něco?
Nebo když prudce zabrzdí?
Když ho poprosím, aby ten prstýnek zahodil, vím, že to udělá. Když mu to zakážu, udělá to taky. Kde je moje vina? Všude. Možná bych na sebe neměla být tak přísná. Anebo bych na sebe už konečně mohla být přísná o něco víc. Něco udělat. A udělat to správně.
***
„Nechtěj teď po mě žádný rozhodnutí.“ žádá mě on.
„Nechci po tobě nic.“ říkám já.
Není to pravda. Všichni po sobě pořád něco chceme.
***
Skrz otevřené boční okýnko mi vjíždí do vlasů prudký vítr. Dívám se před sebe a nevidím žádný srozumitelný obraz. Jen barevné lesklé střepy v kaleidoskopu pocitů. Hromadu malých okamžiků ukradeného štěstí očima zloděje ve zpětném zrcátku.
Nic, od čeho by se dalo odrazit.
Nic, z čeho by se nedalo spadnout.
A on určitě řekne, že potřebuje víc času. Anebo řekne, že už žádný čas nepotřebuje a já se leknu.
***
„Co děláš?“ ptá se.
„Hledám konec světa.“
„V navigaci?“
„Jo.“
„Co tam budem dělat?“
„Kouknu se na titulky.“
„Proč?“
„Zjistím, jaká je moje role.“
„Tobě všechno připadá jen jako hra.“
„Tobě ne?“
„Ne, všechno hra není.“
***
Po hře nezůstávají zranění
pravdou zaskočení,
ve lži ztracení.
***
Skrz otevřené boční okýnko mi vjíždí do vlasů prudký vítr. Dívám se na hlouček lidí, kteří poslušně čekají, až na semaforu naskočí zelená. Kéž by se ta zebra zvedla ze země a přeběhla na červenou. Nebo ať slunce přestane svítit na hříšníky!
Když vystoupím, změní se něco?
Nebo když zůstanu sedět?
***
Čas pro správné rozhodnutí občas vyprší mnohem dřív…
A nakonec nezůstane víc než jen ticho.
Ticho a v něm umlčeny všechny naše chyby,
to když další slova už jsou zbytečná.