„Já kachnu nerada,“ oznámila jsem Honzovi.
Honza vyděšeně couvnul o dva kroky dozadu. Zatvářil se tak, že budovat vztah s někým, komu nechutná kachna, snad ani nebude možné. Pak se trochu uklidnil, poplácal mě po ramenou a řekl, že když sním zelí a knedlíky, tak si toho ani nikdo nevšimne. Neměla jsem to srdce říct mu, že zelí a knedlíky možná nesnáším ještě víc než tu kachnu.
***
Posadili mě do čela jídelního stolu, který byl tak dlouhý, že jsem Honzu na jeho druhém konci skoro ani neviděla. Po levici jsem měla starou babičku, která neslyšela na pravé ucho. Po pravé straně dědu, který blbě viděl a neměl zuby. Někde dál pak seděl Honzův brácha, jeho žena a jejich dvě dcery, jeho sestra, přítel té sestry, brácha toho přítele a přítelkyně toho bráchy. Honzova matka pekla v kuchyni tu kachnu, co má každej rád a Honzův otec počítal zvednuté prsty hostů v hlasování o knedlíky. Já neukazovala nic, ale asi jsem se tvářila tak, že si jich dám pět, protože přesně tolik mi jich nakonec přistálo na talíři. Na stěně visela fotka kočky, pod ní porcelánový hrneček s nápisem Don Juan a v něm…
„Chlupy z jeho kožichu,“ ukázala na něj prstem jeho matka a ve vzpomínkách na chvíli odplula do doby, kdy Don Juan ještě žil. Pak se pokřižovala a popřála nám všem dobrou chuť.
***
„A kdy sa cérečko budete s Jeníkem brat?“
Usmála jsem se a slušně odpověděla, že nad tím jsem teda ještě opravdu nepřemýšlela.
„Jo, jo“ kývla babička hlavou. „Hlavně zvesela, hlavně zvesela.“
Děda souhlasně zašišlal a do pusy si strčil kus masa, které rovnou spolknul.
„Ty už se chceš ženit, vole?“ zeptal se Honzy jeho brácha.
Honza se zatvářil tak tajemně, že jsem se pozorně zahleděla do sklenice žluté limonády, jestli v ní náhodou neplave prstýnek.
Sestra navrhla, že by nám koupila ruční mixér. Ten se vždycky hodí. Její přítel, brácha toho přítele i jeho přítelkyně se naštěstí tvářili tak, že nám nebudou kupovat vůbec nic. Matka se naopak nabídla, že k tomu mixéru by mi koupila plech a formu na bábovku a takové ty věci na pečení.
„Pečeš?“ zavolala na mě přes stůl takovým tónem, že odpovědět cokoliv jiného než ano, vůbec nepřicházelo v úvahu.
Honzovy neteře pískaly radostí z toho, že budou družičky. Jeho brácha mu pořád dokola opakoval, že je vůl a ať se proboha nežení a jeho žena mě zas přesvědčovala, ať se klidně vdám, že největšího vola už si stejně vzala ona. Děda spolkl kus kachního křídla i s kostí. Před sebou měl na talíři hradbu z knedlíků, které jsem mu na ně nenápadně přesunula. Stehno jsem hodila pod stůl a zelí rozprostřela po talíři tak, že nakonec vypadalo, jako že tam vůbec není.
„Hlavně zvesela, hlavně zvesela,“ smála se babička.
Matka si všimla, že už jsem po jídle a odešla pro další kus kachny, která měla, pokud dobře počítám, dvanáct nohou a dvaadvacet křídel. „Škoda, že Don Juánek už u toho nebude,“ vzdechla si a cestou do kuchyně prohrábla v hrnečku jeho chlupy.
„Něco takého sem si myslela, že bysme vám pořídili!“ řekla, když se vrátila. V jedné ruce držela plech s koláčem a ve druhé plech s dalším koláčem. Bylo jasné, že mi chtějí pořídit plech, a že ten koláč na něm budu muset příště upéct už já.
„Jo, jo, jak ženská neumí vařit, toš to je na hovno,“ oznámil nám otec a šel se podívat do špajzu, jestli tam na tu svatební hostinu bude pro všechny dost slivovice.
Já jsem se odešla podívat do garáže, jestli tam náhodou nepěstujou marihuanu. Říkala jsem si, že jsou buď úplně zhulení anebo odtud okamžitě mizím.
***
V garáži byla červená škodovka, flinta, svěrák a ředidlo.
***
Sbohem!