To mne zajímá. Co všechno se nehodí do krámu aktuální „mytologie“ ((( a sebeobrazu, to nechávám raději v dvojité…. ne… trojité závorce)))? A jak funguje ten vynechávací mechanismus? Už uvnitř podvědomí autora, tj. on o těch věcech, které se nehodí, ale jsou v tématu velmi vlivně a přitom už odhalitelně přítomny, vůbec nepřemýšlí, vůbec o nich neví = stal se už kolečkem aktuální mytologie? (jak myslím tu mytologii, viz např. Roland Barthes, Mytologie) Nebo o nich přemýšlí – a kalkuluje „tohle tam nemůžu dát, to je přes čáru… tuhle a tuhle, to by se stalo…tohle a třeba i tohle“?

Nehodlám kolečka mytologie odsuzovat, jsou potřeba, na nich společnost jede a jede a jede…… dokud nenarazí (představa, že se společnost včas otočí, protože do těch koleček nějací šťouravci nasypou písek a ony takto pozastaveny začnou těkat a objevovat, že svět kolem není tak jednosměrný…. no to je samozřejmě další mýtus, nahrazení jedné iluze druhou; vyvraťte mi to, milí zdejší odsuzovači :o)). Ale zajímalo by mne, kdybyste sama, milá VSR (=Visible Single Radko), zkusila ta svá bílá nevyslovená místa aspoň pojmenovat. To třeba Viewegh už dlouho nedovede – kdyby sem psal, taky bych se ho zeptal proč, ale on by nejspíš odvětil tak, jak je zvyklý odrážet veškeré dotazy ještě daleko před sebou samým – no ale zkusil bych to, žádná (natož živá) hradba není principiálně neproniknutelná.

Něco mi říká, že energii rozjetých koleček lze využít mnohem lépe – ale nechci ani sypat písek do soukolí ani ho olejovat, jen tak si dumám nad jízdou a povykem kolem a koukám, jestli se řídíte nebo se řítíte a kam to celé vplyne a nechce se mi ta bílá místa, která mne bijí do očí, tak úplně pominout, tudíž jsem si je připíchl špendlíkem, bílý papír na bílou nástěnku, když to tady je možné – a už stačí :o)